„Komu je zasvěcen třinecký kostel? Komu onen světec předal sepsaná pravidla řehole, jež můžeme vidět na vitráži v presbytáři? Jak se jmenuje tento řád?“

* Sv. Albertu Jeruzalémskému; bratru Brocardovi; karmelitáni.

Sv. Albert Jeruzalémský, biskup a zákonodárce řádu

Narodil se v polovině dvanáctého století na hradě ze šlechtické rodiny ve městě Gualtieri (Parmská diecéze, Itálie). Historiografická debata o místě narození i o přesné identifikaci původní rodiny Avogadro nebo Avogadri je rozsáhlá, a ještě není ukončena.

Vzdělání, které bylo předurčeno k vojenské a humanitní kariéře absolvoval v Parmě. Ostatní studenty předčil svou živostí a hodnotami jak v teologických, tak i v právnických oborech. Po prvních studiích práv si zvolil řeholní život – nikoli však pohodlnou, slibnou a lukrativní církevní kariéru, ale strohý komunitní život. V roce 1170 vstoupil do probošství Svatého kříže v Mortaře (provincie Pavia, region Lombardie, Itálie). Kanovníci v opatství se v běžném životě zavázali žít v chudobě v kombinaci sborové liturgické modlitby s pastorační péčí. Stal se uznávaným vykladačem jejich životních pravidel, a to natolik, že si získal důvěru představených a bratří. V roce 1180 se stal mistrem noviců a poté byl vybrán za převora.

V roce 1181 byl Albert jmenován magistrem a papež Alexandr III. (1159-1181) ho spolu s biskupem z Novary pověřil vyřešením sporu mezi opatem benediktinského kláštera San Salvatore di Casalvolone a proboštem kongregace Velkého sv. Bernarda. V roce 1183 papež Lucius III. (1181-1185) pověřil důležitým a delikátním úkolem Alberta, opět společně s biskupem z Novary, vyřešit dlouhodobý spor mezi biskupem z Tortony a klášterem Santa Maria del Senatore z Pavie ohledně vlastnictví pozemků. Na základě těchto morálních a diplomatických hodnot jej papež v roce 1184 ustanovuje biskupem v Bobbiu. Ve prospěch své nové diecéze se biskupovi Albertovi podaří před papežem Luciem III. vyřešit 40letý táhlý spor mezi episkopátem Bobbio a klášterem San Colombano ohledně vlastnictví pozemků. Albert opět dokazuje, jak ho jeho morální integrita umožňuje nebýt přímo zapojen do hodnoty materiálních statků, ale spíše do duchovních záležitostí s neustálou mírotvornou prací. Tato první biskupská zkušenost, byť krátká, byla pro Alberta důležitá k získání zkušeností v církevně-administrativních záležitostech týkajících se diecéze, ale také v navázání prvních přímých kontaktů a trvalých vazeb s císařem Fridrichem I.

Albertova kompetence, politická a diplomatická viditelnost opět zapůsobily na papeže natolik, že ho 20. dubna 1185, po necelém roce, přeložil z biskupského stolce v Bobbiu na biskupský stolec ve Vercelli. Opět se ocitl před velmi vysokým a zároveň i náročným úkolem, zejména v daném historickém kontextu s křehkou a slabou politickou rovnováhou, a to jak uvnitř, tak i vně. Znovu se však jasně projevují všechny jeho vlastnosti mírotvůrce a postavy schopné moudré a uvážené rovnováhy: dokonalý prostředník mezi říší a papežstvím. Albertovým prvním biskupským činem ve Vercelli byla reorganizace jeho diecéze. Čin biskupa Alberta nelze chápat jako důsledek osobních ambicí nebo autoritativních cílů, spíše je nutné jeho jednání vůči místní církvi a jeho diecézi zasadit do širšího kontextu církevní reformy a obnovy. Po celou dobu svého episkopátu se nejen staral o znovuzískání veškerého dědictví diecéze, ale také o reorganizaci místní církve, a dokonce během svátku Letnic v roce 1191 svolal diecézní synod. Dalším prvkem Albertova jednání byla reorganizace školy biskupské kapituly. Vzdělání duchovních se jeví natolik ústřední pro obnovu místní církve, že Albert nejprve částečně přepisuje pravidla společného života duchovenstva kapitul kostelů a poté se zabývá duchovní reformou. Pastorační a duchovní činnost s hlubokou znalostí práva a silným smyslem pro právní spravedlnost uplatňuje nejen vůči církevním subjektům, ale i vůči světským politickým institucím. Albert znovu prokázal, že je schopen pochopit historickou a politickou realitu. V roce 1194 byl prostředníkem míru mezi městy Milán, Pavie a Cremona. Mírový akt byl sepsán 20. dubna 1194 a pak podepsán zástupci obcí ve Vercelli za Albertovy přítomnosti.

V letech 1185 až 1197 se Albert projevoval jako chytrý diplomat, který se dokázal vymanit ze složitých sporů mezi politickými stranami různého charakteru, které si často stály proti sobě. I když jeho hodnota mírumilovného muže již nemohla být využita v otevřené konfrontaci mezi říší a papežstvím; papež Inocenc III. rozhodně neprojevoval žádné známky jeho podceňování nebo marginalizace. Albert se od počátku pontifikátu Inocence III. těšil u papeže velké úctě. 27. dubna 1199 byl Albert vybrán jako papežský delegát, aby ukončil dlouhotrvající spor o vlastnictví Borgo San Donnino, který vedl ke krvavé válce mezi městy Parma a Piacenza a který se biskupovi z Vercelli podařilo ukončit. Také v roce 1199 byl biskup papežem pověřen, aby se věnoval jednomu sporu týkajícího se milánské církve. Tamnímu arcibiskupovi města se nepodařilo nic uzavřít, zatímco Albert dosáhl definitivní dohody 24. listopadu 1201. V témže roce byl jedním z poradců při sepisování řehole Humiliátů. Dnes již řád neexistuje. Alberta si vážili papežové, kteří ho posílali jako prostředníka při sporech mezi biskupy a kanonickými kapitulami nebo sousedními diecézemi. Byla to také léta intenzivní politické činnosti; jako biskup-hrabě (historicky uznán titul) vždy udržoval dobré vztahy s císaři Fridrichem I. – Barbarosou a jeho synem Jindřichem VI., kterého několikrát doprovázel na jeho cestách do Itálie.

Vzhledem k těmto diplomatickým úspěchům, a tedy i velkým právním a církevním zásluhám, které Albert prokázal, byl Inocencem III. ze své diecéze odvolán. Ne pro nějaké pochybení, ale aby mu přidělil ještě prestižnější a důležitější „mezinárodní“ úkol. V roce 1204 se kardinál Soffredo vzdal úřadu jeruzalémského patriarchy a za jeho nástupce byl vybrán biskup Albert. Volbu řeholních kanovníků Řádu Božího hrobu okamžitě přijal Papež Inocenc III, který 29. prosince 1205 jmenoval Alberta novým jeruzalémským patriarchou a oznámil to dopisem všem křesťanům Svaté země. Počátkem roku 1206 dorazil Albert do Palestiny, do Jeruzaléma se ale nedostal, protože byl okupován Turky. Usadil se v San Giovanni d'Arci – Svatý Jan z Akkonu, dnes již jen Akkon. I když už zde sídelní biskup byl, jako papežský legát zasahoval do nominací biskupů a podporoval dialog se Saracény a mezi různými křesťanskými frakcemi a autoritami.

Latinské jeruzalémské království mělo v té době jen částečný vliv na celou Svatou zemi. Mezi územími ovládanými „Franky“ byla malá část pobřeží u Haifského zálivu s trochou vnitrozemí, část libanonského území, ostrov Kypr a mys Karmel. A právě na jeho jihozápadních svazích, v údolí Poutníků – Wadi 'Ain es-Siah (Wadi Ain es-Siah), mezi pozůstatky starobylého byzantského kláštera, se v blíže neurčeném roce po roce 1189 usadila skupina latinských poutníků, kteří chtěli žít jako poustevníci ve svatém pokání. Toto údolí je spojeno s tradicí proroka Eliáše a v tomto kontextu se tedy zrodila komunita karmelských poustevníků. Kolem roku 1208-1209 Albert pro ně napsal „Formula vitae“ – Pravidla života, páteřní osnovu karmelitánského života. Krátkým popisem popsal jejich cíl, tedy životní rozhodnutí, její strukturu a přesné stanovení života. Poustevníci vyjádřili patriarchovi svou touhu vytvořit bratrstvo poustevníků poslušných duchovnímu vůdci, shromážděné kolem Ježíše Krista v modlitbě a pokání. V dopise Albert tyto aspirace vysvětlil tím, že představil živé prostředí, ve kterém by se dalo žít v neustálé modlitební meditaci Božího slova, živeno každodenní eucharistií, v tichu, práci, chudobě, rozlišování a bratrském dialogu. Řeholi adresoval bratru B., později nazývaného (upřesněno) Brocardo a dalším poustevníkům, kteří pod jeho poslušností žijí v blízkosti „Pramene“ na posvátné hoře. Inocenc IV. v roce 1247 s určitými úpravami „Pravidel života“ proces založení řehole završil a zařadil karmelitány mezi rodící se řády apoštolského bratrství. Vyzval je, aby kontemplativní život spojili s péčí o spásu bližních.

14. září 1214, v procesí na oslavu svátku Povýšení sv. Kříže, kterého se zúčastnila celá „franská“ křesťanská komunita, a také další obyvatelé města přilákaní touto událostí, kráčel patriarcha Jeruzaléma Albert obklopen kanovníky Božího hrobu a dalšími duchovními. V určitém okamžiku se z davu vynořila postava, vrhla se na preláta a smrtelně ho nožem zranila. Vrah se chtěl pomstít za to, že byl patriarchou veřejně pokárán pro svou nemravnost a sesazen z postu představeného špitálu Svatého Ducha.

(čerpáno ze – „studio biografico su Sant‘ Alberto“)

Fotografie

Výbor pro oslavy 800. výročí úmrtí svatého Alberta v Jeruzalémě zde v roce 2014 pořádal sympozium. U této příležitosti byl namalován obraz patriarchy sv. Alberta od Enrica Ganassiho. Na dalších snímcích je pamětní dlaždice v klášteře Stella Maris – Panny Marie Karmelské v Haife (Izrael). V překladu je zde: „Na památku svatého Brocarda, který přijal pravidlo karmelitánů od Jeho Svatosti Alberta, patriarchy Jeruzaléma; 1221“. Ikona napsaná sestrou Petrou Clare v kostele sv. Judy ve Favershamu (Velká Británie) zobrazuje Svatého Alberta při předávání pravidel Brocardovi. A dva snímky vitráží v presbytáři. Jeden je před výměnou za nové nynější zobrazení sv. Alberta s  Brocardem.